DENÍK Z OPEN TATRY 2012

DEN PRVNÍ – NEDĚLE 23. 9. 2012

Příjezd a začátek OPEN TATRY 2012

Dlouho očekávaná vytoužená dovolená a výjezd směr Tatranské Zruby nadešel. Cesta tam ubíhala dobře a svižně. Tatry byly vidět už z dálky a při pohledu na ně se nám trochu tajil dech. Karel s Petrem znali cestu, takže jsme napoprvé trefili do Vojenské zotavovny v tratranském podhůří ve více než 1000 metrové výšce nad mořem. Registraci na šachový turnaj kluci stihli akorát. Pro informaci bydlíme všichni tři na pokoji č. 315 a přes prvotní šok jsme si každý našel to svoje lože. Starší nábytek, koberec-pamětník a spousta prachu nás ale hned vyhnaly na večeři, kterou jsme s povděkem slupli.

S úderem 18. hodiny se začal již 58. ročník OPEN TATRY 2012. Po krátkém proslovu patronů a rozhodčích turnaje hráči zasedli za stolky, místnosti se ztišily a partie začaly. Petr nasazený jako 117. usedl ke 49. šachovnici naproti Imrichu Jurčišinovi s ELO 2032. Partie to byla dlouhá a táhla se až do 58. tahu, kdy se soupeř Petrovi vzdal. Karel s pořadovým číslem 175 začínal v horním sálu na 73. šachovnici proti vlašimskému Danielu Houdkovi. Krajané spolu svedli rovný boj.

Nesmím zapomenout na Mirka Šilhavého alias Šilhavku, který nám zpříjemnil začátek turnaje svojí přítomností. Po více než roce, kdy jsme se naposledy viděli vlastně až v chorvatské Pule, to bylo velmi milé setkání.

Po náročném dni usínáme, abychom zažili den mnohem náročnější.

DEN DRUHÝ – PONDĚLÍ 24. 9. 2012

Výlet na Téryho chatu

Karel si prostě nenechal vysvětlit, že první den své vymodlené dovolené se chci vyležet, vyspat a prostě jen tak vegetovat. Vzal si s sebou mapu Tater a rozhodl, že půjdeme na vycházku na Téryho chatu.

Po vydatné snídani, na které na nás už moc nezbylo, jsme si na recepci vyzvedli týdenní permanentku na tatranský vláček za 3 eura. Dráhu tu mají jednoduchou, porozumí jí každý. Zastávka Tatranské Zruby je hned u zotavovny. Jediný složitější dopravní uzel je Starý Smokovec, kam jsme vyrazili i dnes ráno na lanovku na Hřebínek. Karta za 3 eura má řadu výhod a jednou z nich i zpáteční jízdu lanovkou zdarma na Lomnické sedlo při zakoupení zpátečních jízdenek na lanovky na Hřebínek a Skalnaté pleso. S Petrem jsme neváhali ani minutu a zakoupili si tuhle multi-jízdenku. Karel však zaváhal a ani po opakovaném naléhání si nezašel jízdenku dokoupit a vyměnit. Osobně se domnívám, že to z jeho strany nebyl trucpodnik, jen obrovský deficit kofeinu.

Lanovka na Hřebínek (neboli Hrebienok 1 272 m n. m.) funguje podobně jako lanovka v Praze na Petřín. Po výstupu z kabiny plné zahraničních turistů jsme se vydali ke Studenému potoku a přes údolí až k Zámkovského chatě. Cesta nám ubíhala poměrně rychle, ale co naplat – počasí se umoudřilo natolik, že rukavice, čepice, návleky, punčocháče, mikiny, svetry i péřová bunda musely dolů – do Karlova baťohu. Ty punčocháče jsem se rozhodla si sundat za kamenem u rozcestí, kam zrovna přišla celá skupina turistů, resp. turistek. Karel je duše dobrá a nevadilo mu vzít si do baťůžku i dvoulitrovou coca-colu. Ta ale prudce ubývala, aniž jsme tušili, co všechno nás ještě čeká. Cedule všude ukazovaly, že cesta na Téryho chatu potrvá už jen hodinu a třičtvrtě, aniž jsme tušili, jak moc je tento údaj optimistický. Celí uřícení jsme na mapě sledovali naše posuny, které se čím dál více zpomalovaly. Nevšimli jsme si – Karel si nevšiml – že Téryho chata je nejen daleko, ale hlavně velmi vysoko. Na několikáté zastávce mezi klečemi a kamením nás halasně pozdravil Tomáš Vojta. Úsměvné, že v takových horách se potkáme zrovna tady. Tomáš nás doprovodil na úpatí Lomnického štítu, kde se s námi moudře rozloučil a popřál hodně štěstí k dalšímu výstupu na 2 015 m n. m. Tomáš na sebe prozradil, že na Téryho chatě již kdysi byl. Kleče zmizely a začala kamenitá hodně příkrá cesta, i když krásná, plná horských vodopádů a úchvatných výhledů na Lomnický štít, Malou studenou dolinu a – Téryho chatu. Ve třetině kopce došly síly, všem. Charakterizovala bych to jako „u konce s dechem“. Přece jenom jsme tři kancelářské myši, ať už si to Karel chce nebo nechce přiznat. V duchu si kluci slibovali vychlazené pivko a já si představovala, že si tam dáme, jak kluci den předtím žertovali, „Teryho nohu“. Černý humor se začal proměňovat v černou můru. Karel sice s kamennou tváří stoupá výš a výš, ale lehko mu není. Funkční prádlo přestává být funkční, došly banány i tatranky a každého, koho se ptáme, tvrdí, že ještě „pět deset minut“. Po dalších dvaceti minutách stoupání si sahám na dno. Stehna, lýtka, dokonce i ramena strašně bolí. Sněhové jazyky nám cestu nijak neulehčují, moje tenisky kloužou po hladkých kamenech. Předbíhají nás důchodci s hůlkami, které o pár metrů výš zase předbíháme my.

Téryho chata nakonec na dohled! Zbývá posledních pár metrů a jsme tam! Poprvé v životě vidím pleso a druhé pleso, protože „Terinka“ je u tzv. Pěti spišských ples. Jsou nezarybněná, úplně modrá, průzračná, je vidět na dno. Chvíli pobíhám okolo, kluci fotí, nejradši bych tam hupla, ale to se nesmí. Kolem dokola hory, naproti Lomničák z druhé strany než jezdí lanovka. Tak tohle byl a je náš cíl!

Kluci okamžitě zapluli do chatky, kde už Karel na stůl přináší česnečku a půllitr. Petr objednává gulášek a taky půllitr a já s pusou plnou slin vyslovuji: „Česnečku“. Hltáme, srkáme, polykáme, výhled z okýnka do údolí sotva vnímáme. Ještě nám nedochází, že musíme na ten Hřebínek zpátky taky po svých. Pár fotek navíc a už slézáme dolů. Jde to rychle, jak nám tvrdili lidi, co šli předtím proti nám. Kluci přede mnou, ale co to – nohy mě neposlouchají, bolí zase jiné svaly, tisíce kamenů pode mnou, tisíce kamenů přede mnou, špatné došlápnutí, vyvrknutý kotník a pád. Naposledy jsem rybičku udělala v 7. třídě, nohy mi vyletěly nad hlavu, brzdím dlaní a kolenem. Kluci jdou dál, a když se dávám trochu dokupy, už mě zvedají. Cestou zpátky utrpím ještě jeden pád – zase kotník, ale to už není tak hrozné, protože je stejně vyviklaný. Na Hřebínek jsme se došoupali včas a lanovku stihli tak tak. Ve vlaku už nevnímáme skoro nic, těšíme se na tiché spočinutí a Petr na coca-colu, která došla už někde před Téryho chatou.

Nechápu, jak mohli kluci nastoupit k dalšímu kolu. Petr s černými proti Pavlu Masákovi na 43. šachovnici. Petrovi se partie moc nezadařila a skončila prohrou. Na oplátku za tu prohru však Pavel Petrovi nabídl tykání a byl velmi milý a zdvořilý. Na 82. desce hraje Karel proti Petru Fejtkovi. Ve třetím tahu si však Karel nepohlídal pěšce na f7 (nevíme, zda se nepokusil o oběť pěšce?), což soupeř nekompromisně ztrestal.

Na závěr bych chtěla za sebe touto cestou poděkovat všem, kdo se podíleli na vývoji Koňské masti, krému Dolgit a nosního speje Olynth. Nebudu dále rozvádět, jak mě podlomené zdraví z prvního výšlapu paralyzovalo na několik dalších dní. Túrám zdar – nazdar!

DEN TŘETÍ – ÚTERÝ 25. 9. 2012

Dvojkolo a odpočinek

Tak jsme se kvůli Karlovi nevyspali. Zařezával tak, že nepomohlo skoro nic. Odpočinkový den byl zcela namístě, ačkoliv na hráče čekalo poměrně náročné dvojkolo. Hned po ránu se Petr pustil na 44. šachovnici do partie s Miroslavem Vankou. Bohužel ani tentokrát se Petrovi nepodaří vzdorovat soupeři a prohrává. Zato Karel na 93. šachovnici chytá slinu a s Marianem Blizmanem tentokrát vítězí. Odpolední siesta byla věnována především regeneraci namožených svalů. Čtvrté kolo se odehrálo opět po večeři. Petr nastoupil s černými proti Jozefu Malinovskému a smlsl si na něm doslova jako na malině. :) Karel se snažil také zabojovat a se Štefanem Ďurovkou dali partii za remiz. Po čtvrtém kole mají kluci po dvou bodech.

Dnešní večer opět exceloval Karel, který odešel do své části pokoje s tím, že se jde učit nové zahájení. Za dvě minuty tam však zhasla lampička.

DEN ČTVRTÝ – STŘEDA 26. 9. 2012

Výlet k vodopádům a 5. kolo bez bodů

Nemá cenu popisovat, jak každý den máme nakvap, aby nám neujel vlak na tu či onu stranu. Někdo si rád přispí, že Petře? Začátek dne nám hodně zkomplikovalo počasí. I když se udělalo jasno a slunce krásně svítilo, silný vítr nám překazil plány vyjet lanovkou na Skalnaté pleso a odtud sedačkovou lanovkou až na Lomnické sedlo. Bohužel v Tatrách nejezdila ten den ani jedna. Šlo nám o hodně, protože jsme si zaplatili tu výhodnou zpáteční multijízdenku, která platí jen do neděle a kterou si Karel nekoupil. Teď se zdálo, že to od něho byl možná velmi dobrý tah, neboť peníze nazpět nebylo lze vrátit. No, uvidíme v dalších dnech, nicméně počasí ani zítra nemá být lepší. Naopak, na hřebenech hor má vítr dosahovat síly vichřice… Co naplat, museli jsme se rozhodnout, co bude dál. V úvahu připadaly různé varianty. Karel mrknul do mapy a, poučen z pondělka, zvolil trasu méně náročnou „po modré“ k vodopádům Studeného potoka a dále ke Hřebínku a od něj podél Studeného potoka s nádhernými výhledy na Lomnický štít až k vlakové stanici Stará Lesná. Cesta to byla hodně dobrodružná, protože kvůli větru praskalo ve stromech kolem nás.Naštěstí žádný nespadl a my v pořádku dorazili ještě do T. Lomnice. Samozřejmě jsme ochutnali místní kuchyni v Grill Pubu. Vynikající halušky s brynzou mi zvedly náladu a po steakách na talířích mých spolustolovníků se jen zaprášilo. Odpočinek nám zajistily lavičky, na kterých nás doslova a OPĚT načapal Tomáš Vojta. :) 

V pátém šachovém kole se utkal Petr s Vlastimilem Siebenbürgerem. Veškeré snažení se ukázalo být proti o více než 150 bodů vyšším ELO soupeřem marné. Ani Karel s bílými nedokázal proti Františku Gogovi proměnit. Tentokrát tedy bez bodů.

DEN PÁTÝ – ČTVRTEK 27. 9. 2012

Výlet na Štrbské pleso

Pořád fouká, lanovka určitě nejezdí. Nastalo obrovské dilema, jestli se pokusit o nějakou tu túru, malý výlet nebo koupačku na kúpalisku. Bezedná zásobárna nápadů – Karel – přisel s tím, že se projedeme na Štrbské pleso. Tolik jsem o něm slyšela, takže jsem byla zvědavá, jak bude vypadat.

Cesta úzkokolejkou trvala nezvykle dlouho a hodně nám po vydatné snídani vytrávilo. Kluky okamžitě zlákal nápis Fast Food. Zatímco jsme se s Petrem rozhlíželi po ovčích kůžích, na které pořádáme hon už od pondělka, Karel už měl objednaného kozlíka a langoše. My přišli na řadu v zápětí, ovšem naše objednávka udělala z tohoto občerstvení spíš slow food: nakonec v hamburgeru chybělo maso a místo hot dogu dostal Petr párek v rohlíku. Karel se u dalšího kiosku dorazil double hamburgerem a my vařenou kukuřicí.

Štrbské pleso je zarybněné a nevysychá. Kolem dokola je cestička se spoustou různých atrakcí v podobě sportovních stanovišť. Několik z nich jsme vyzkoušeli a musím pochválit Petra i Karla, že s ručkováním po laně nebo přitahováním na tom nejsou nejhůř :). Štrbské pleso je však turistická destinace a nové apartmány trochu hyzdí okolí.

Petr tentokrát s černými zasedl k partii proti bývalému říčanskému hráči Jaroslavu Kauckému. Partie se vyvíjela hůře pro Petra, který přehlédl taktické možnosti soupeře. Pan Kaucký získal vyhrané postavení, ale raději, zřejmě z respektu před vyšším ELO, nabídl remízu. Karel nastoupil také s černými proti Antonu Klanicovi. V partii se objevily jen minimální zápletky a nakonec přešla do remízové koncovky.

DEN ŠESTÝ – PÁTEK 28. 9. 2012

Lanovkou na Skalnaté pleso a Lomnické sedlo a zpět, 7. kolo

Jupí, přestalo foukat a slunce prosvětluje hory už od samého rána. Jedeme do Tatranské Lomnice na lanovku – na náš nejkrásnější a nejdražší výlet. Cestou kupujeme u stánků ještě pár artefaktů, které jsou pod lanovkou snad nejlevnější v celých Tatrách, osaháváme ovčí rouna, ale Karel odmítá další náklad do svého baťohu. Stojíme dlouhou frontu, ale jde to rychle. Nakonec se dočkáme a přichází náš čas – obsazujeme kabinku č. 30 a jedeme! Kdo nemá rád výšky, o hodně přichází. Výlet lanovkou je vždycky zážitek! Stoupáme výš a výš, přichází mezistanice a pokračujeme dál až ke Skalnatému plesu. Rozkoukáváme se, zase nám vyhládlo, zase steak a hranolky a palačinka, zase pivko a už stojíme frontu na sedačkovou lanovku na Lomnické sedlo. Kolem nás sviští nahoru a dolů sedačky a zdánlivě pomalu pohybující se červená jednokabina, která vyváží a přiváží turistu na vrchol a z vrcholu Lomnického štítu. Paráda. Mrak se překulil přes kopec a slunce osvětluje místo, kam jedeme. Jedu na sedačce s Petrem, Karel před námi ukazuje, že je to „na jedničku“ :). Kolem žádný vítr, jen trochu zima, ale ta nám nevadí, máme čepici a rukavice. Lanovka nemá chybu, nejlepší cestování, nejlepší výhledy. Z observatoře a stanice jsou domečky, ze Skalnatého plesa loužička.

Dosedáváme na Lomnické sedlo s luxusním výhledem snad na celé Slovensko a na druhou stranu, na tu Téryho chatu a plesa, kde jsme nechali kus zdraví a zažili dobrodružství. Samozřejmě lezeme za závory, protože tam jsou ty výhledy nejlepší, dáváme si velký pozor, aby noha neuklouzla. Slunce to pere, mrak ustupuje, je vidět všechno. Cváláme na sedle sem a tam, fotíme, protože taková krása se nevidí každý den. Z pondělka jsem se ještě necítila úplně fit, ale všechna ta scenérie stála za výstup. Ukázalo se, že nejhůře výlet snášel Karel, kterému tam nahoře zřejmě klesla hladina kofeinu. Cesta dolů byla parádní, ale to už máme zase na něco chuť, třeba na zmrzlinové poháry.

Sedmé kolo začalo jako obvykle v 18.00 hodin a Petr si to tentokrát rozdal se slabším Miroslavem Holickým, kterého přehrál. Na 80. desce bojuje Karel proti Gernotu Kleinovi. Síly mu na něj ale nestačí a vzdává se.

Po sedmém kole má Petr na kontě 3,5 bodu a Karel 2,5. Svižně bojuje Mirek Šilhavý, který má už 3. body. 

DEN SEDMÝ – SOBOTA 29. 9. 2012

Tatralandie a Petrův mimořádný úspěch

Stále ve vzduchu visela myšlenka, jestli přece jen „neporazit“ Rysy. Petr ale tento nápad okamžitě vyhodnotil jako zcela nevyhovující, neboť není možné, abychom se den před odjezdem zchvátili. Poslední den před odjezdem jsme proto odhlasovali pořádnou koupačku v Tatralandii. V aquaparku jsem taky nikdy nebyla, takže bylo potřeba okamžitě vyzkoušet všechny skluzavky.

Kluci mi asi neodpustí, kdybych nezmínila svoji jednoaktovku se zapomenutými hodinkami v kabince č. 1134. Přišla jsem na to až v zotavovně, když se mě Petr zeptal, kolik je hodin. Co naplat, bylo potřeba jednat. Opakované volání ze soukromých mobilů recepčních do Tatralandie, dohadování, čekání a smíření se ztrátou hodinek vystřídalo usilovné soustředění a přehrávání několika uplynulých hodin v paměti i ve svědomí. Náhle se mi složil celý ten film, sáhnu do skryté kapsy v baťohu a vytáhnu hodinky. Ano, vyslechla jsem si od kluků své. Ale tak je to se mnou pořád: když problém není, tak ho vyrobím. Alespoň se nenudíme.

Předposlední kolo všechny ohromně překvapilo. Na Petra už čekal černými hrající FM Milan Kolesár, který ve své kariéře dosáhl ze všech Petrových soupeřů na nejvyšší ELO a jeden z nejsilnějších hráčů, které kdy Petr porazil. Partie se pro černého nevyvíjela vůbec dobře. Soupeř se chytil přes Petrovu připravenou oběť do matové sítě. Jeho pasivní figury hleděly ze základního postavení na zmateného krále, který se dostal až na druhou řadu, kde čekal na mat. Petr mohl zaútočit už v 19. tahu, ale nakonec dokázal soupeře přinutit vzdát to ve 25. tahu, když už mat visel na vlásku. Karel na 85. desce exceloval proti ELOvě silnějšímu Dušanu Lukáčovi. Oběma gratulujeme!

DEN OSMÝ – NEDĚLE 30. 9. 2012

Závěr turnaje, cesta domů a konec dovolené

- Kristýna Recinová -